Příklady z praxe

"Já ty světlé boty nemám rád."
Příběh pejska maďarské vyžly, žijícího v rodinném domě v Praze. Obrátil se na mne jeden z jeho majitelů s tím, že přibližně půl roku pozoruje u pejska netypické projevy chování pokaždé, když přichází domů ze zaměstnání. Pes jej vítal až přehnaně, nechtěl se od něj hnout a z nějakého důvodu začal být celkově úzkostný. Odchody z domova se pro majitele staly obtížnými, ne-li nemožnými.
Z komunikace stručně vyplynulo následující. Po odchodu majitele byl doma pes obvykle jen se svojí paničkou, manželkou klienta. Pejsek velmi dobře popsal prostředí, ve kterém žije a sdílel i detail schodů do prvního patra, skrz které bylo vidět. Na nich byly zřetelně vidět pánské světlé polobotky, které pes evidentně neměl rád a pokaždé, když jejich obrázek sdílel, znejistěl a poslal pocity smutku. Zajímavé bylo, že pes jednoznačně řekl, že ty boty vidí poté, co se vrátí z ranní procházky domů, vždy se jednalo o dopolední čas. Vedle dalších otázek, které zodpověděl skutečně velmi ochotně a přesně, jsem i tento detail do zprávy z komunikace zapsala. 
Z reakce klienta uvádím doslovnou citaci: "Na procházku vždy ráno chodí žena, já spěchám a nestíhám. Věnuji se mu až odpoledne nebo večer, na procházku jdeme až večer, uklidňuje mne to po práci. Problém je, že já světlé polobotky od mládí, kdy mi je maminka vnucovala jako módní věc, nenávidím. .... Po čase jsem zjistil, že ty boty opravdu existují. Nejsou ale moje. Nevím, jak se na to bude rozvodový právní zástupce mé ženy dívat a zda soudce připustí tento důkaz z vaší komunikace manželčiny nevěry jako pádný. Ale díky našemu psovi jsem udělal to, co jsem měl udělat už mnohem dříve. Ve slušnosti se rozvést. Na dopolední návštěvy v naší ložnici asi bude třeba příště zařídit neprůhledné schody."

Je dobré si uvědomit, že vedle Vás doma žije živá duše, která ví, cítí a pamatuje si. A má svůj názor podložený neomylnou intuicí.

"Tady se nedá vyznat."
Příběh klienta, se kterým jsme hledali informace o tom, odkud kočička, kterou našel v okolí bydliště, pochází. Klient upřímně chtěl kočičku vrátit tam, odkud se patrně ztratila. Psal na sociální sítě výzvy, dokonce po staru lepil na ploty letáky "Našla se kočka.". Majitele jsme nevypátrali, byť informací od zvířátka přišlo opravdu hodně. Bylo jasné, že klient má o komunikaci pochybnosti. Zkusili jsme tedy tzv. kontrolní otázku. Tou dobou byla kočička v domě klienta už přes měsíc, měla tedy šanci dům poznat a popsala jej velmi obstojně. Ale nebyla schopná mi říci, kde spí, kde obvykle tráví čas přes den, pokud není venku na zahradě. Musela jsem to klientovi napsat doslova. Cituji kočičku "Tady se pořád všechno mění, není tu žádný pořádek, tady se nedá vyznat. Přijdu do pokoje a je to tam jiné než včera. Už mne to zlobí, musím dokonce hledat i pelíšek. Jenom misku nehledám, ta je pořád na jednom místě." Předala jsem informaci a cituji z klientovy odpovědi "Manželka Vám vzkazuje, že jste jí zachránila od užívání uklidňující léků. Já jsem ovšem přesvědčen, že na světě existuje nějaká ženská a kočičí mafie. Určitě fungujete na dálku a domlouváte se! Moje žena nesnáší celých 30 let, co jsme spolu, že někdy stěhuji nábytek. Nechápe, že je to vylepšení a ne chaos. Podporuji tím náš orientační smysl. Ale dobře, pokusím se kvůli tomu kočičímu štěstí, co jste nám sem určitě poslala schválně, neměnit ložnici za pracovnu častěji než jednou za půl roku. Ale nevím, jestli uspěji nebo si radši předepíšu Xanax sám. A ano, miska je v kuchyni...tu žena pečlivě střeží." 

"Ještě nebyl můj čas."
Čenda byl zakrslý králíček, které jsem doslova zachránila ze šílených podmínek. Okolo něj bylo všechno špatně. Chtěli ho nechat utratit, měl špatné zoubky, nemohl jíst...vzali jsme ho k sobě a díky úžasné veterinářce MVDr. Lence Chylíkové a nezměrnému úsilí, z něj byl po mnoho let spokojený, veselý, odvážný a velmi moudrý králíček. A pak jednoho dne se stalo to, co si nikdy neodpustím. Přijeli jsme na veterinární kliniku v Brně, naše paní veterinářka byla tou dobou na dovolené. A tam, mně tehdy zcela nezkušené řekli, že má naději 1% na přežití. Nebyla to pravda. Věděla jsem to. Neposlechla jsem svoji intuici. Čenda nechtěl zemřít, velmi mne prosil, olizoval mi celou ruku a nechtěl. Nevím, proč jsem poslechla veterináře. Dodnes se Čendovi denně omlouvám, nemohu s tím vlastně ani žít. Jen od té doby vím jedno. A vždycky mi to králíčci Čenda, Osvald, Hyneček, chameleon Pascal a želva Honzík z druhé strany duhového mostu potvrdí. Zvířátka sama ví, kdy mají odejít. Určitě jsou situace, kdy euthanazie je věc ke zvážení. Ale bez předchozí dohody se zvířátkem to, prosím, nikdy nedělejte. Nejde se s tím vyrovnat.

Co mi to dalo? 
Trápení, sebeobviňování a pochopení, že logika je zde zcela k ničemu. Ale od té doby se mi otevřela ještě jedna možnost. Od Čendovy smrti umím mluvit s těmi zvířátky, která jsou už na druhé straně. A dle toho, v jakých situacích se na mne lidé obrací, si troufám vstoupit i do té části života, kdy se lidští přátelé rozhodují, zda těm svým zvířecím "pomoci" na druhou stranu. Není to lehká věc. Asi si tím člověk musí projít, aby pochopil trošku víc.
ˇ